Strach

V křesle sedím pohodlně. Kotník jedné nohy položený na koleni druhé, záda ležérně zapřená do měkoučkého opěradla, zakloním hlavu a dlouze vyfouknu cigaretový kouř. Ve vzduchu to zavoní ještě víc a obláček modrošedé mlhy se na chvilku rozprostře pokojem. Přivřu oči a znovu se na tebe podívám. Venku se pomalu rozednívá…

„Roztáhni nohy,“ řeknu tiše.

Ležíš nahá na posteli, na bříšku, skoro ani nedýcháš. Pokrčené ruce svázané na zádech lepící páskou předloktími k sobě, tělo pokryté rudými proužky, na tvář, přitisknutou k polštáři, rozcuchaně útočí světlé vlásky. Slzy už oschly.

„Roztáhni nohy,“ řeknu a ty to beze slova uděláš.

Mezi hlaďounkými stehny s otisky mých zubů se objeví skoro ještě holčičí štěrbinka, sametová a voňavá jako dnešní noc.

„Víc.“

Plníš moje přání, jako by to snad byl rozkaz. Už není. Stačila jedna noc…

Tahle noc.

Moc se mi líbí, jak jsi u mě jako doma. Jen za tebou zaklapnou dveře pokoje, posadíš se na postel a z batůžku vytáhneš noční košilku. Je rudá jako krev… Stáhneš ze sebe kalhoty a tričko, ladně ji na sebe navlékneš a teprve pak si pod ní sundáš podprsenku. Asi se stydíš… Ale stejně – na to, že jsi tu poprvé…

Celou tu dobu se na tebe dívám. Strašně se mi líbí, jak to děláš, jak bezprostředně se chováš… Ale něco tomu přece jen ještě chybí.

Z vysokého stojanu na oblečení sundám kožený, červeně podložený obojek.

„Pojď sem,“ kývnu na tebe.

V očích ti zajiskří. Usadíš se na posteli ještě pohodlněji.

Dívám se na tebe, jenom se tak dívám.

„Pojď sem.“

Není to rozkaz, ale z mrazivého tónu je poznat, že to myslím vážně, opravdu hodně vážně.

Pomaličku se zvedneš z postele, přejdeš těch pár kroků ke mně a postavíš se přesně tam, kam ukazuju prstem.

„Klekni si.“

„No to-“ zkusíš protestovat, ale já právě teď nemám náladu na žádné rozhovory. Prudce tě chytím za vlasy a stáhnu tě za ně na zem. Jen tak vydechneš, zajímavě vydechneš. A oči se ti rozhoří ještě víc…

„Řekl jsem kleknout, ne?“ zopakuju pro jistotu a přiložím ti obojek ke krku. „Něco pro tebe mám. Určitě ti bude moc slušet…“

Neříkáš ani slovo, ani když ti připínám obojek na bělostný krk, ani když ho rukou zkouším, jak drží. Neříkáš nic, jen mhouříš oči. Jako kočka.

Neodolám a pohladím tě po vlasech.

„Hodná… A teď poslouchej:“

Vezmu za kroužek na obojku a maličko si tě přitáhnu k sobě.

„Kolem zápěstí ti uvážu smyčku, kolem každého zvlášť. Potom ty smyčky svážu k sobě provazem, který bude provléknutý skrz tohle očko.“ Zatřepu obojkem za kroužek, aby bylo jasné, jaké očko mám na mysli. „A potom ti zápěstí přitáhnu k sobě. Co na to říkáš?“

„To ani náhodou,“ odsekneš pohrdavě a pokusíš se vstát.

„Jak – ani náhodou?“ řeknu chladně a zase tě chytím za vlasy.

A strhnu ti hlavu dozadu a vrazím facku.

Jen zalapáš po dechu.

„Něco se ti nelíbí?“ procedím skrz stisknuté zuby a přidám další facku.

Rozhodně nejsi krotká jako beránek, ale necháš se svázat přesně tak, jak jsem ti to popsal. Vypadáš úžasně. Zdvižené lokty, zápěstí spoutaná pod bradou a pevně připevněná ke krku… Navíc vkleče. V očích máš pořád ty zlobivé ohníčky…

„Ty čubko, tobě se to snad líbí!“

Nadechneš se, jako bys chtěla něco říct, ale další facka ti v tom zabrání. Pořád tě držím za vlasy, takže si tě můžu pokaždé pěkně nastavit…

„Vstaň.“

Neuděláš vůbec nic.

„Vstaň,“ řeknu tiše a pustím ti vlasy.

Vypadá to, že váháš. Další facka by ti měla to rozhodování ulehčit. A tentokrát je opravdu pořádná.

„Vstaň!“ zasyčím a v tu chvíli uvidím v tvých očích přesně to, co tam vidět chci.

Strach.

Zvedáš se bez pomoci rukou dost neobratně, ale snaživě. Ještě na malou chvilku se ti podívám do očí a pak tě nasměruju zpátky k posteli.

Shodím tě na ni, hrubě otočím na břicho, kotníky stáhnu smyčkou provazu a pevně přivážu k pelesti. Chvěješ se… vzrušením a strachem. Nemůžeš se ani pohnout.

A pak tě – už bez jediného slova – zmrskám důtkami s mnoha prameny, těžkými jako tvůj strach a voňavými jako křečovité vzrušení, které s tebou zmítá a nutí svíjet. Tělo ti pokryju rudými šrámy od lýtek až po lopatky a pak ještě jednou, víc, mnohem silněji.

Křičíš a polykáš slzy.

Když usoudím, že už toho bylo dost, rozvážu ti nohy a nechám tě ležet. Jsi stejně bezmocná, jako v provazech… které už nejsou potřeba. Uvolním ti i ruce, abych ti je vzápětí zkroutil za záda, přitisknul předloktími k sobě a stáhnul připravenou lepící páskou. Chci tě tak mít.

Položím ti jemně dlaň na zmeskaná záda.

„Nehejbej se!“

A ty skoro ani nedýcháš.

Pak se pohodlně usadím do křesla, zapálím si cigaretu a dívám se na tebe, jak se přede mnou vznášíš v obláčcích šedomodrého dýmu.

Nikdy bych nevěřil, že se něco takového může doopravdy stát. Ani teď, když se to doopravdy děje.

Když se plní sny, je to celé jako sen.

Jsme v kruhu.

„Víc.“

Plníš moje přání, jako by to snad byl rozkaz.

Zamáčknu zbytek cigarety do popelníku, zvednu se a jdu pomalu k posteli. Musíš mě slyšet, protože na sekundu strneš a zkusíš otočit hlavou, ale přes rameno mě stejně nemáš šanci zahlédnout. Položíš tedy zase hlavu na polštář a odevzdaně čekáš.

Neodolám a sevřu dlaně kolem tvých útlých kotníků. Pak už stačí jenom trochu pohnout rukama a roztáhnout ti nožky ještě víc… Zachvěješ se a zavrtíš sebou. Dlaněmi ti pomalu přejíždím po nohou vzhůru, přes lýtka a stehna až na rudý zadeček.

Kůže je tak nádherně horká a svaly pod ní se při mých dotecích nekontrolovatelně třesou a stahují. Zatnu do zmučených kopečků nehty a trochu víc stisknu – unikne ti bolestný sten.

Já už tě ale nechci víc trápit. Chci tě odměnit, sladce a dlouze, nekonečně dlouze… A ty se, jako bys to věděla, prohýbáš v zádech a špulíš zadeček ještě víc, odhaluješ něžnou skulinku mezi stehny a já vidím, jak moc je mokrá, nedočkavá a rozevřená…

Ale ne dost. Kleknu si mezi tvá stehna, roztáhnu ti lupínky pěkně prsty jedné ruky, ukazováčkem druhé pomaličku a jemně prozkoumávám sladce a voňavě horká zákoutí kolem poštěváčku. Tak krásně na mé dotyky reaguješ… Jako zvířátko.

Sama se snažíš třít se mi klínem o ruku, ráda bys, ale moc ti to nejde. Roztouženě dýcháš, zbytečně roztouženě. Se svou hračkou si přece budu dělat, co jen budu chtít…

Jenže tomu pohledu se nedá odolat. Rozhodnu se, že dostaneš, co ti patří. Bez jakýchkoliv okolků zamířím prstem přímo k okraji tvé studánky a pomaličku, ale plynule, ho zabořím do té horké, uzounké a neuvěřitelně mokré dírky.

„Děvko…“

Strneš, jako bys tomu nemohla, nebo nechtěla uvěřit. Když ale začnu prstem stejně pomalu pohybovat zase zpátky, uvědomíš si, co tě čeká. Ano. Ošukám tě prstem, a ne jedním. Pomalu a dlouze, jako bych chtěl, aby ses z toho měla zbláznit…

Což vypadá, že opravdu hodláš udělat. Kňučíš a vzlykáš, sténáš, kňouráš a přerývaně dýcháš… Vidím, že máš zavřené oči a tvář pevně zabořenou do polštáře, prsty svázaných rukou bezmocně zatínáš do prázdna. A to je ta pravá chvíle.

Na chviličku ti roztáhnu lupínky ještě víc, abys poznala, že se něco chystá, že něco přijde. A pak k ukazováčku, bloudícímu v tvém těle, pomalu a opatrně přidám ještě prostředníček.

„No… nooo, jo…!“ vydechneš šťastně.

„Ani se nehni,“ říkám a tentokrát je ten rozkaz hodně slyšet.

Zmateně ztuhneš, ale já tě prsty šoustat nepřestávám. Jenom druhou rukou sáhnu na to místečko pod postelí, kam jsem si pečlivě připravil… tenký ostrý nůž.

To ty samozřejmě nemůžeš vidět, ale chladnou špičku čepele, kterou ti lehounce zabořím do hlaďounké kůže stehna, poznáš bezpečně… Poznáš?

Uděláš zmatený pohyb a snažíš se zjistit, co se děje.

„Ani se nehni!“ zopakuju ostře a taky ti roztáhnu stehna ještě víc, jak až to jde.

Zasténáš. A já v tu chvíli zabořím prsty do tvé dírky co nejdál a začnu jimi uvnitř pohybovat a kroužit.

A nůž, ano, ten nůž… Bloudím špičkou po tvých chvějících se stehnech, dolů na lýtka a pak zase nahoru, přitisknu chladnou čepel naplocho k zmučenému zadečku, pak do něj zabořím špičku a pomaličku jí sjedu zase dolů na stehna… Nedá se popsat, co to s tebou dělá. Celou ruku mezi tvými stehny mám úplně mokrou a cítím, jak se mi tvoje horká dírka křečovitě stahuje kolem prstů v ní… Zase křičíš.

Nejvíc, když sjedu špičkou nože po stehně a přitlačím o dost víc, než předtím. Na tvé kůži se objeví rudý šrám a ty to moc dobře víš. Víš to, protože ve chvíli, kdy vyrábím to samé na druhém stehně, doslova mi vybuchneš před očima.

Zmítáš se, prohýbáš se v zádech, křečovitě pohazuješ hlavou, sama se víc a víc nabodáváš klínem na mou ruku a lepící páska na tvých rukou má co dělat, aby vydržela…

Ještě, než to všechno odezní, ti nožem zajedu mezi svázaná předloktí a osvobodím tě z lepivého sevření. Lehnu si vedle tebe, ještě malátně se ke mně okamžitě přitiskneš a zkoušíš mě obejmout.

„Auauau… bolí…“ zakňouráš a snažíš se pohybovat rukama, které jsou ale po takové době, co byly nehybně spoutané za zády, ztuhlé a neposlušné.

„Pojď ke mně, zvířátko…“ zašeptám, přitáhnu si tě a pevně obejmu.

Tvoje kůže je horká a tak voňavá…

„Já jsem se tak strašně bála…“

Neříkám nic a jen čekám.

„Nevěděla jsem, co se mnou budeš dělat, co se stane… Měla jsem hroznej strach… že mi ublížíš… Ale ty jsi… no…“

Přitulíš se ke mně a já vidím, že jsi šťastná. Vidím to v tvých očích.

„Strašně jsem se bála…“

Asi ti nikdy neřeknu, že já jsem se bál ještě víc. Bál jsem se, že ti nedokážu poručit. Bál jsem se, že se nebudeš bát. A teď se bojím, že ti nedokážu poručit už nikdy víc. Asi ti to neřeknu…

Asi ne.

Co na to říkáš?