Proměna

Poprvé jsem ji potkal v tramvaji na Náměstí Míru. Vešla dovnitř a jako by se rozsvítilo. Takovou nebeskou záři kolem sebe měla… Mohlo jí být snad šestnáct let a už jí patřil svět.

V bleděmodrých šortkách se posadila a já mohl nechat oči na těch nádherných dlouhých nohách v teniskách. Na bílou halenku jí spadávaly zlaté vlásky, kolem obličeje tvořily něco, co se nedalo nazvat jinak, než svatozáří. A ty oči…

Dostal jsem chuť na její duši.

Není to nic těžkého, udělat to. Tenkrát poprvé to byl trochu problém, ale byl jen a jen můj – nedokázal jsem se prostě dost dobře vyrovnat s tím, že někomu stačí podat vizitku, slušně se představit, pronést pár vět a tím mu vstoupit do života a kompletně mu ho změnit. Časem jsem pochopil, že práce scouta modelingové agentury je stejná, jako každá jiná. Navíc s sebou přináší určité nezanedbatelné výhody, na které jsem přišel také velice brzy. Přece jenom mít možnost beztrestně (ba právě naopak) oslovit kdejakou krásnou dívku, to není k zahození.

Fascinovala mě jejich nevinnost. Krása je běžná, ale aby působila dojmem nedostupnosti, musí se snoubit s něčím mnohem éteričtějším, s jakýmsi neurčitým pocitem… Jen takové dívky jsem si vybíral. Nezkažené všedními radostmi, letmými doteky v šeru chodby před sály diskoték a v průjezdech vedle rockových klubů, nedotčené požadavky zmlsaných metrosexuálů z řad zlaté mládeže, prostě naprosto přirozené a tím pádem nebesky krásné. Každý den jsem hledal anděly a jen málokdy jednoho z nich našel.

Když se mi nedařilo, zaměřil jsem se čistě z nudy na obyčejné, tuctové krásky. Měly pochopitelnou radost, když jsem je oslovil a představil se jako zástupce jedné z největších agentur na trhu – na jejich trhu, na trhu s nimi! Jak lačně mi skákaly do náruče, domlouvaly si schůzky, focení booků a pohovory s oficiálními zástupci agentury… Nezajímaly mě ale, každá byla jenom jedna součást mé výplatní pásky. Já jsem prostě pořád hledal.

Jednou to přijít muselo.

Bál jsem se ji oslovit. Bál jsem se jejího pohledu, který vyjadřoval úplně všechno, jen ne poslušnou ochotu nechat se vykolejit a zařadit se někam, odkud už není úniku. Bál jsem se, že slova, která na oplátku uslyším z jejích dětsky tvarovaných úst, budou odmítavá. Čekal jsem od ní prostě to, co musel čekat každý – chladný nezájem. Měla na to, mohla si to dovolit.

Ale neudělala to.

Podívala se na vizitku, kterou jsem letmo držel v ruce počas představování, zvedla hlavu a skoro oddaně se mi podívala do očekávajících očí. Byla moc krásná na to, aby ji každý den kdokoli z těch, kteří by ji najraději vylákali k sobě domů a tam si na ni pochutnali, byť jenom oslovil. Někteří z nich na ni nedokázal ani pohlédnout! Tak nebeská byla její krása a já k ní proniknul.

Podívala se mi do očí a skoro vděčně přikývla. Byla si vědoma skoro všeho, co jsem o ní věděl, chápala svoji pozici a věděla, že nikdo normální, obyčejný ji nikdy nemůže oslovit… A právě proto se mi upsala.

Domluvil jsem si s ní schůzku na příští den a nedočkavě odjel domů. Ta noc, ta jedna noc… Už napořád na ni budu vzpomínat, i když mi nepřinesla ani zdaleka tolik fantazií a představ, jako skutečnost následujícího dne.

Byl jsem vždycky na řadě jako první, vymínil jsem si to privilegium. Něco jiného je, když oslovíte krásnou dívku na ulici, něco jiného pak když vám přijde do agentury zmalovaná jako obraz od Picassa, v minisukni do půli stehen a halenkou, odkrývající větší kus ještě ne zcela dozrálých jedniček – dobrá, takový byl trend! Modelky s dětskými ?tvary?, dlouhýma nohama, výrazným obličejem a schopností prodat se… Ale všechno v rámci vkusu. Nechtěl jsem do agentury přinášet kusy, které by mě nedobře reprezentovaly! V tomhle případě mého anděla jsem si byl sice skoro jistý, že jsem neudělal chybu, ale ověřit to bylo víc než třeba.

Překvapila mě, zcela podle očekávání.

Přišla celá v bílém. Dlouhá vzdušná a dráždivě průhledná sukně až nad kotníky, dál už jen žabky na něžně růžových chodidlech, halenka rafinovaně nařasená kolem prsou s pak splývající kolem útlých boků, lehce voňavá jako jarní vánek, slibující všechno, jen ne to, co od ní kdokoli očekává – byla to ona. Anděl. Nejistě se posadila přede mě do hlubokého křesílka ani si neuměla dát nohu přes nohu.

Jen v jednu chvíli jsem zaváhal. Ne nad ní, ale nad sebou. Při otázce na možnost focení lehce poodhalených, potažmo erotických fotografií odpověděla tak striktně zamítavě, až mi zatrnulo. Mám vůbec na to vhodit ji do toho soukolí?

Nakonec jsem to ale přece jenom dokázal a na rozloučenou ji pohladil po vlasech. Voněly medem…

Dál jsem ji už jenom sledoval. Každý den, kdy měla podle rozpisu fotit, jsem si udělal volno a doslova jsem ji pronásledoval po všech možných ateliérech i výjezdech. Dalo to sice práci, ale věděl jsem, že to bude stát za to.

Pozorovat ji při práci byl úžasný pocit. Vidět stvoření jejího typu, jak se nechává dirigovat a stavět do nejrůznějších pozic, zas a znova přivírat oči před bleskem fotoaparátu, skoro až empaticky vmímat jemňounké krupičky potu na jejím čele a obličeji a závidět vizážistce, co chvíli přiskakující, otírající jí ho a nanášející další a další vrstvy makeupu… Nedalo se to ale nazvat přímo zadostiučiněním, to rozhodně ne.

To totiž mělo přijít až mnohem později.

Při focení novoročního kalendáře.

Taková akce se samozřejmě neobejde bez menšího pozdvižení. Týden před focením se shánějí co nejlevnější modelky, pokud možno z vlastních zdrojů, neokoukané a zároveň pohledné. Volba musela zákonitě padnout i na ni, smlouva byla sepsaná šikovně a mně se až tajil dech z toho, co jsem viděl.

Celá fotoskupina se usídlila v opuštěné tovární hale. Nasvítit několik pustých zaprášených koutů nedalo tak velkou práci, jako zkrotit stádo modelek, dovezených na místo a umístěných do starých šaten pro dělníky. Byla mezi nimi, ale chovala se spíš vyděšeně než arogantně, jako ostatní. Bylo na ni vidět, že se v prostředí polonahých modelek necítí zrovna dobře a že dost dobře neví, co ji čeká.

Po nezbytné přípravě s vizážistkou a kostymérkou přicházely jedna po druhé na plac, oblečené povětšinou jenom v kombinaci pár kousků nařasené jelenice, několika lesklých kovových řetězů a holé naolejované kůže. Modelky byly zvyklé na ledacos – kromě té jedné. Kromě bledého štíhlého anděla s medovými vlasy a plačtivým výrazem ve tváři.

Bylo na ní vidět, že by se nejradši sebrala a utekla co nejdál, ale zároveň se v tom prostředí pohybovala už tak dlouho, že ji vidina honoráře tučnějšího než obvykle zlákala natolik, aby zůstala. Nehodila se do toho prostředí vůbec ničím, pseudo-dominantní obleček jen ještě víc zvýraznil její křehkou nedotknutelnost, podřídila se ale všem příkazům a já ji při tom sledoval lačným pohledem.

Když nastoupila na své místo, nestalo se vůbec nic zvláštního. Fotograf rutinně pořídil několik prvních snímků a řekl si asistentovi o několik úprav. Ten hbitě přiskočil, s gustem z ní strhnul řetízkovou podprsenku a začal jí po těle rukama roztírat směs oleje a šmíru. Nebránila se, jen se na mě bezmocně dívala. Pak zapózovala v několika trapných figurách s mohutným stavebním kladivem v křehkých rukou, na pažích se jí vyrýsovaly dojemné svaly a na čele opět vystoupil pot… To ale tentokrát bylo správně.

Když po hodině odcházela zcela vyčerpaná se sklopenou hlavou zpátky do šatny, šel jsem za ní. Než mohla vejít zpět mezi rozhádané modelky, vzal jsem ji za ruku a jemně otočil k sobě. Zase se na mě podívala, v těch oříškových očích byl výraz naprostého ponížení a nekonečného odevzdání. Přejel jsem pohledem po jejím „umělecky“ špinavém těle a pak si ji pomalu odvedl do sprch, které byly speciálně pro tuhle naši fotoakci uvedeny provizorně do provozu.

V hrubě vykachlíkované místnosti bez dveří se ještě vznášela pára po sprchování předchozí modelky, která dopadla podobně, jako můj anděl. Vešli jsme dovnitř, jemně jsem ji postrčil do jedné z mnoha sprchových kójí, ve které prastará smaltovaná růžice chrlila nepravidelný proud vlažné vody. Jen sykla a přivřela oči, když jí první kapky dopadly na kůži a začaly ve špinavě olejovitých pramíncích stékat po ramenou přes drobná prsa a ploché břicho dolů na nebesky nádherné nohy.

Stačilo jen ukázat na kožené kalhotky a už si je ochotně sundávala dolů a nechala spadnout ke kotníkům. Teď přede mnou byla celá nahá, špinavá a mokrá… Taková, jakou jsem si ji občas představoval.

Stačilo jen lehce pokývnout a hned si přejížděla dlaněmi s dlouhými ušlechtilými prsty po těle, pomáhala pramínkům vody smývat z jejího těla šmír a pot a jak jí bradavky tuhly, tak se kalily i oči. Leskly se pod neposlušným příkrovem mokrých zplihlých vlásků, které určitě ještě pořád voněly medem… Ale teď už mě to nezajímalo.

Zajímala mě ta něžná skulinka mezi stehny, přes kterou stékaly proudy vody. Přikázat jí otočit se ke mně zády, předklonit se a roztáhnout nohy nebylo vůbec nic těžkého. Všechno splnila ještě ochotněji, než jsem čekal a opřela se dlaněmi o napolo omlácenou stěnu boxu. Zjevně jsem nebyl první, kdo po ní něco takového chtěl…

Vniknul jsem do ní, samozřejmě. Prudce a bez varování, jak si žádalo mé vzrušení, vystupňované tak dlouhým odkládáním. Neřekla ani slovo, nevydala ani zvuk, jenom lehce vzlykla, ale to se mi možná jen zdálo. Šukal jsem ji pravidelně, rychle a brutálně, držel si ji přitom jednou rukou za bok a druhou za mokré vlasy… Ten pohled na ni v tuhle chvíli budu mít v paměti navždy.

Nevím, jestli se udělala, bylo mi to jedno. Úplně mi stačilo, když jsem se jí vystříkal mezi půlky bělostného zadečku a nechal ji už fňukající na rozbité podlaze s vodou pořád stékající na chvějící se záda. Nemůžu sice říct, že by to byl můj sen od té doby, kdy jsem ji poprvé viděl v tramvaji na Náměstí Míru… Ale i kdyby ne, nelituji toho.

Změnil jsem se totiž. Změnil jsem ji a tím pádem i sebe a nějak takhle nějak jsme se protnout museli. Nemít ale na zdi náš výroční kalendář s její fotografií, skoro už bych na ni zapomněl.

Takových jsem přece měl od té doby tolik…

Autor: Daniel Felix Hrouzek

Co na to říkáš?