Pouto

„Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět, ani slyšet, rozumíš?! No padej!“

Pohrdavě za ním vyhodila elegantní kožené sako, na které si v tu chvíli ani nevzpomněl, a zabouchla dveře.

„Blbeček,“ zasmála se.

Bosá ladně přešla po vysokém huňatém koberci k oknu a s uspokojením sledovala, jak zmateně vychází z domu, chytá taxíka a mizí jí z očí. Přesně v tu chvíli začal mizet i z jejích vzpomínek.

Posadila se do hlubokého křesla a nohy si položila na měkoučký taburet. Na bělostném kotníku ucítila mihnutí náramku, chlad starožitného stříbra a drobné polibky kamínků v něm zasazených. Znovu se zasmála, spíš zle, než pobaveně. Pak sáhla vedle sebe na nízký stolek po načaté láhvi vína a nechala skanout rudý pramínek na dno veliké broušené číše.

Náramek. Před chvílí, bylo to jen před chvílí, co tady klečel a připínal mi ho, prsty se mu tak směšně třásly… Určitě mě pak chtěl začít líbat, znala jsem to moc dobře. Vždycky začínal od nohou, prý aby mi dokázal svoji oddanost, říkal. Blbeček! Nejsem hoden tvých úst, říkal taky, vůbec toho namluvil až moc, na můj vkus.

Polkla doušek a vychutnávala si ten sladce horký pocit, rozlévající se kolem žaludku. Štíhlými prsty vklouzla pod lehký župánek a přejela si po bříšku. A pak níž.

Tohle uměl taky a náhodou mu to docela šlo. Jazykem, rty, prsty i dlaněmi.. Připadala jsem si někdy spíš jako v masážním salónu. Ale nikdy, nikdy do mě nevrazil toho svýho ptáka, nikdy! Vlastně se ani nedivím, skoro nikdy se mu pořádně nepostavil, ať jsem dělala, co jsem chtěla. A že jsem se snažila opravdu hodně.

Nakonec jsem samozřejmě zjistila, co na něj platí. Byl to jen další úchyláček, jako většina z těch, který jsem zatím poznala. Byla jsem k němu drsná a krutá – to na něj totiž platilo! Jakmile jsem zjistila, jak to s ním je, začalo mě to bavit.

Místo něžnýho hlazení a polibků jsem ho škrábala po zádech a kousala do krku i níž, samozřejmě, úplně všude… Jen slastně vzdychal a přivíral oči. Povalila jsem si ho na postel, ruce mu svázala za hlavou jeho vlastní kravatou a vjela mu dlaněma do klína – ještě sám roztahoval nohy jako nějaká děvka a skopával si značkový slipy z kotníků! Sténal a prosil, ať nepřestávám. To když jsem ho pořádně prohrábla, až syknul, a zaryla jsem mu nehty do ptáka, kterej v tu chvíli radostně povyskočil.

Co chtěl mít, to dostával. Trpěl, ale vyloženě se mu to líbilo, jinak by přece pokaždý neprosil na kolenou o další schůzku. No jo, schůzka, tak tomu říkal! Žádný: „Tak kdy se zase uvidíme?“ nebo: „Budeš mít příští středu čas?“ ale prostě: „Má paní, kdy mi dovolíte přijít na další schůzku s vámi?“ Děsný.

Znovu se napila, pár kapek jí spadlo za ňadra a zanechalo za sebou krvavou cestičku. Nedbale si je rozmázla po kůži a pak těmi vlhkými prsty zabloudila přímo do své kundičky. Projela vlhnoucí štěrbinku a slastně se protáhla.

Copak o to, nejdřív se mi to docela líbilo. Přece jenom, jak často se dá narazit na chlapa, co je rád, když může někomu líbat nohy, nechá se pokrývat deštěm horkých kapek ze zapálených svíček, s bradavkami sevřenými kolíčky na prádlo vám pokorně naservíruje sklenici vína, nebo se na kolenou připlazí přes celý pokoj s jezdeckým bičíkem mezi zuby – a to všechno se zjevným potěšením? Byl prostě moje hračka. Jenomže já jsem v tomhle hrozná. Už jako malá jsem trhala panenkám nožičky a ručičky a zbytek nakonec bez milosti vyhodila…

Jako jeho, ušklíbla se. Jen ty ručičky jsem si odpustila. No co, vydržela jsem to snad dost dlouho! Celou tu dobu jsem čekala, že se nakonec přece jen k něčemu vzchopí. Už jsem v sobě potřebovala cítit něco pořádnýho, pevnýho a rytmicky pulsujícího… Potřebovala jsem prostě pořádně vojet. Chtěla jsem, aby se prostě zvednul, dal mi pár facek a řekl mi, že už toho má dost, že to byla vlastně jen hra a teď teprve uvidím, jak to s ním doopravdy je…

Při té představě zavrněla, pokrčila nohy a vjela si ukazováčkem přímo dovnitř horké jeskyňky. Přidala prostředníček a palcem dráždila zvětšující se hrbolek poštěváčku, až jí z kundičky začaly téct lepkavě se lesknoucí pramínky.

Jenomže to on nikdy neudělal. Zkoušela jsem schválně, co vydrží, co ještě snese, hledala jsem nějakou jeho mez, přes kterou by nikdy nešel, ale marně. Tím pádem jsem ale vyzkoušela už skoro všechno a přestalo mě to doopravdy bavit. Samozřejmě jsem si s tím ale nedělala žádnou hlavu, protože řešení bylo to nejjednodušší, jaký znám. Prostě ho odkopnout. Ale schválně jsem s tím počkala až na dnešek, kdy mi dal svůj dárek. Ten divnej náramek.

S rukou mezi stehny lehce zahýbala nohou, aby opět ucítila to ne nepříjemné sklouznutí náramku kolem kotníku.

Rodinná památka, říkal. Nic prej si nezasloužím víc, než tohle, za všechno, co jsem pro něj udělala. On to snad ještě dokonce myslel vážně! Ale to už mi opravdu došla trpělivost a všechno jsem pěkně rychle skončila, ani nemrknul. Náramek, ten jsem si samozřejmě nechala. Ano, samozřejmě. Jako vždycky.

Jen ten jeho pohled. Když odcházel, podíval se na mě. Čekala jsem prosby, výhrůžky, nadávky, přemlouvání… ale tohle nebylo nic z toho. Tohle bylo něco, jako… spokojenost? Očekávání zadostiučinění? Nebo snad radost?

Každopádně, teď přišel ten pravý čas pro pořádnýho chlapa! Samce, vysokýho a svalnatýho, s krátkým sestřihem, pokud možno i dole, aby bylo pořádně vidět to jeho výstavní péro, na který se už moc, moc těším… Jsem mrcha, já vím. Ale na to sere pes.

Prsty v klíně kmitala stále rychleji a rychleji, cítila, jak nehty naráží do stahujících se stěn té promáčené skulinky, za křečovitě stisknutými víčky se jí všechno točilo a zmítalo v mlze, rudé jako víno v číši… A která pak odplouvala jen velmi, velmi zvolna a neochotně.

Až pak, když se jí dech zklidnil, přičichla k roztřeseným prstům a zlehka si olízla prostředníček. Nakonec usnula, s náramkem ledabyle obtočeným kolem kotníku.

A to byla chyba.

Když ji pevně uchopily čísi ruce, chtěla zmateně zamžikat, ale místo toho zjistila, že se mu dívá přímo do tváře. Do jeho tváře. Byla jiná, přesto ji hned poznala. Snad pro ten pocit, který v ní vyvolávala, snad díky vzpomínkám, kterých se už zbavila, nebo si to aspoň myslela – to nevěděla přesně. Ale přesně věděla, co teď přijde.

„Co se tady válíš?“ syknul mrazivě a odhrnul jí vlasy ze zpocené tváře. Facka přišla hned vzápětí.

Zvednul ji z křesla, až na třesoucích se nohou zavrávorala. Rozepnutý župánek jí sklouznul po ramenou a odhalil ňadra se vzrušením ztuhlými bradavkami. Vzrušením…

Chytil ji hrubě za ňadra a přitáhnul si ji takhle k sobě, až vykřikla. Druhá facka.

„Neřvi!“ vykřikl a přejel jí palci po bradavkách. „Tak ty sis myslela, že mě můžeš jenom takhle nechat? Odkopnout jako špinavý prádlo? Co?“

Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Jen tam tak před ním stála, nechala se neurvale osahávat a nevnímala nic kolem sebe, snad proto, že neviděla nic, co by poznávala. Když z ní strhnul župánek a nechal ho spadnout, zaznělo to, jako když na zem dopadne betonový kvádr a prach se zvíří všude kolem. Tady byl ale jen ten zvuk a temná modrá mlha všude kolem.

„Dobře, udělala jsi to. Ale udělala jsi taky chybu, velkou chybu. Já teď totiž vím, co chceš. A co chceš, to taky dostaneš! Tady a teď.“

„Ano…“ vydechla, ani sama pořádně nevěděla proč.

Pomalu se naklonil až úplně k ní.

„Cože?“ řekl a snad ani nepohnul rty.

„Chci to,“ zašeptala, „tady a teď. Můj… pane.“

Jenom lehce pokýval hlavou.

„Zvedni ruce,“ řekl. „A dej si je za hlavu. Otoč se!“

Dirigoval si ji jako kobylku na přehlídce a ona stejně tak poslušně plnila jeho příkazy. Nevěděla proč, dokonce ani jestli vůbec, ale prostě dělala všechno to, co jí řekl. Všechno. Dělala a vnímala, cítila ho, jeho moc a autoritu. Všechno to, čím na něj celou tu dobu předtím působila ona sama.

„Nohy od sebe a předkloň se,“ poručil jí, když k němu byla zády. „Ruce za hlavu!“ připomněl vzápětí a plesknul ji přes zadeček. Dost silně. A ještě jednou.

„Hodná, hodná,“ ušklíbl se. „Mokrá,“ dodal, když jí prstem neomaleně zajel mezi nohy. „Tobě se to líbí!“ řekl a nebyla to otázka, byl to příkaz. „Odpověz!“

„Ano, líbí se mi to…“ špitla. „Pane!“ dodala rychle, když na její zadeček dopadl další štiplavý úder jeho dlaně. Dlaně, která uměla tak něžně hladit… Ale to bylo jindy a jinde a vzpomínky na to už vyprchaly.

„Samozřejmě,“ slyšela jeho hlas, „musí se ti to líbit. Jinak bych tady nebyl. Narovnej se!“

Poslechla a chvilku tak stála, k němu zády. Pak ji silné dlaně uchopily kolem boků a položily na postel, která před ní ještě před chvílí nebyla. Na to by mohla přísahat.

Ležela na břiše s rukama za hlavou a pod sebou cítila chladivé saténové prostěradlo. Bála se pohnout, aby snad neudělala něco špatně, ale pro tuhle chvíli to bylo zbytečné. Cítila totiž, jak ji pevné a jisté dotyky rukou a sevření dlaní formují do dráždivě ponižující polohy. Nezdvihla hlavu, ani když jí zápěstí a kotníky obemknuly měkké prstence širokých kožených pout. Zacinkaly řetízky a karabinky, ale ona stále jen ležela. Připoutaná za ruce i za nohy k rohům postele.

A pak konečně ucítila jeho dlaně. Ale ani tentokrát nehladily, jen jí zvedly za boky a donutily ji kleknout si na všechny čtyři. Přesně nastavené řetízky pout jí tuhle polohu dovolily, ale žádnou jinou.

Klečela a cítila, jak se celá třese. Ne strachem, ne zimou, ale vzrušením. Vzrušením z toho, co chtěla, co čekala, co mělo přijít. Co přišlo.

Dlaně ji pevně uchopily za chvějící se ramena a zezadu se k ní přitisklo horké tělo. Trčící šíp přímo cítila, zatím jí volně projížděl mezi stehny, narážel do sametově hebké kůže a hrotem jen občas lehounce zavadil o vchůdek do nedočkavé jeskyňky. Nemohla se otočit, nemohla ho vidět, mohla jen podle doteků odhadovat, jak je obrovský, pevný a silný, co ji vlastně čeká… Ale nakonec byl ještě daleko větší. Křičela, když do ní vnikal, i když z ní nekonečně pomalu vyjížděl zase ven.

Bylo to jako všichni její muži dohromady. Skoro se to nedalo vydržet, rozhodně ne se zdravým rozumem, bylo to jako obrovský orgasmus s každým přírazem, každou sekundou, s každým nádechem a výdechem, v tu chvíli si pokaždé připadala zároveň na vrcholu nebetyčného blaha a na úplném dně všech pekel. Krev se v ní vařila, zapomněla svoje jméno, napínala všechny svaly v těle a zmítala se v řetězech – ale marně.

Vlastně byla ráda, že je připoutaná tak pevně, protože nebýt toho nekompromisního kovu a kůže, už dávno by sebrala všechny síly a utekla by, ztratila se, zmizela ze svých vlastních představ… A to teď nechtěla.

„Odsud už se nedostaneš,“ řekl jen tak klidně mezi přírazy, jako by jí četl myšlenky.

A měl pravdu. Toho snu se už nikdy nezbavila.

Autor: Daniel Felix Hrouzek

Co na to říkáš?