Pomoz mi / Splyneš

Tentokrát to na něj přišlo v tramvaji číslo deset. Seděl a neklidně mžoural skrz sluneční brýle, neklidně, protože tušil, že se to stane, že se něco stane – ale v hloubi duše doufal, že to nebude tohle. Ne, teď ne, to nemůže být.

Postavu, její stín, zahlédl nejdřív jen koutkem oka. Ale i potom, když se před ním objevila celá, bylo to tak neskutečné, jako by to ani nikdy nemohla být pravda. Připomínalo mu to protivné černé skvrnky, které se mu čas od času objevovaly před pravým okem někdy ráno po probuzení, uhýbaly spolu s pohledem a mizely přesně v tu chvíli, kdy si byl už už jistý, že je doopravdy vidí.

Nedíval se tedy přímo. Pozoroval odraz v okně, pableskoval sice na pozadí míhající se ulice, ale určitě to bylo bezpečnější. Ani nedýchal a pozoroval ten stín, tu postavu, její pohyb. Tušil to, tušil to všechno.

Nikdo kolem zjevně nic nevnímal, tím si byl jistý. Nikdo neviděl ty kradmé pohyby nezřetelné postavy, ty děsivě plynulé a nezadržitelné suny a pohyby, kterými se blížila k místu, v odraze v okně jakoby ozářenému slunečním svitem – jen v tu jednu malou chvíli. Ano, bylo to ono. Byla to jeho chyba.

Cítil, jak mu horký pramínek potu stéká po čele přes obočí pořád dál, pod brýle a ztrácí se v řasách. Jen na okamžik zamrkal, ale i to stačilo k tomu, aby se mu odraz v okně zamlžil a ztratil. V panice se zoufale nadechl, strhnul brýle a otočil hlavu přes uličku.

Už jen na zlomek sekundy uviděl olejovitě stínovou konturu postavy, sklánějící se nad sedící dívkou.

„Ne!“ vykřikl a celá tramvaj se po něm otočila.

Stín nezaváhal ani na okamžik, zabořil pařáty rukou do dívčiny hlavy a v příští m okamžiku splynul za strašlivého skřeku s celým tělem.

„Ne…“ zašeptal.

Dívka se ohlédla jako poslední. V jejích očích viděl jen trochu udivené pohrdání. Rozhodně tam nebylo to, co by tam mělo být. Nebyl v nich strach.

Za kradmých pohledů vystoupil na nejbližší zastávce, kouřil jednu cigaretu za druhou a zvracel do přeplněného odpadkového koše.

Bylo to tady.

Stále ještě roztřeseně kráčel parkem po chodníčku, ozářeném jarním sluncem. Všude kolem na lavičkách posedávaly zamilované dvojice, maminky s kočárky, důchodci vděční za další den a labužnicky pokuřující skupinky školáků, ale on nikoho z nich nevnímal, snad ani neviděl. Nechtěl, nemohl. Ne, další chybu už nesmí udělat!

Uvědomil si, že dnes poprvé viděl, jaké to doopravdy je, jak to začíná – nebo spíš jak to končí, protože teď už se nedalo nic vrátit zpátky. Přál si to, moc si to přál, už tolikrát, snad pokaždé… Ale opravdu s tím nemohl nic dělat. To bylo to jediné, co za ta léta věděl.

Ta dívka v tramvaji, nemohla za to. Byla jen… příliš krásná. Ne vyzývavá, koketní, obcénně vulgární a všeříkající, to ne, takové typy ho nepřitahovaly. Byla prostě krásná, čistě a přirozeně, jak jen mohla v tenhle jarní den být. A byla v nesprávný čas na nesprávném místě.

Už mockrát o tom přemýšlel, ale opravdu nedokázal přesně určit, kdy to vlastně všechno začalo. Věděl jen, že to bylo příliš dávno na to, aby tomu přestal přikládat důležitost. Méně významné vzpomínky se vytratily a zbylé střípky zmizely mezi ostatními nezařaditelnými v hlubinách jeho mozku. Zmizely – pro něj. Ale na tomhle světě se nic jen tak neztratí. Na tomhle ne…

Pamatoval si ten dopis.

Jsi překrásná. Hladím tvoje boky, přejíždím po páteři až nahoru, kde slastně zvrátíš hlavu a nevědomky ještě zvýrazníš svoji krásu, pro mě už tak oslepující. Klečíme proti sobě v měkkých polštářích, lehce se tisknu blíž k tvému horkému tělu, cítím na hrudi dotek tvých ňader a to mě elektrizuje ještě víc. Ruce skončí na napjaté kůži tvého zadečku, který mi střih tvých kalhotek nabízí v celé své kráse. Beru si oběma dlaněmi a tisknu tvůj klín k mému. Cítím tu horkost a tvůj němý vzdech mi dovolí pokračovat.

Opět tě položím, tentokrát na bříško. Skloním se nad tebou a začnu rty ochutnávat tvá ramena, vzrušující úžlabinku mezi lopatkami projedu jazykem a s rukama na tvých bocích se dostanu až k zadečku. Nedokážu odolat a nekonečně pomalu a jemně nahradím letmý dotek jazyka skoro neznatelným stiskem zubů. Ještě přejedu dlaněmi to kouzelné místečko, kde zadeček přechází v hlaďounká stehna a potom už pomalu, pomaličku stahuju ten poslední zbývající nebesky modrý kousek krajky dolů po tvých nohách.

Maličko se nadzvedneš a moc dobře víš, co se mnou pohled na tebe právě v tuhle chvíli dělá. Počkáš, až ti stáhnu kalhotky přes kotníky a otočíš se, pomalu, skoro jakoby nerozhodně. Chvilku tak ležíš, podepřená lokty a zkoumavě se na mě díváš, ale potom se zase položíš do polštářů a zvedneš ruce nad hlavu, snad v jakémsi očekávání.

Mám v dlaních tvé drobné, něžné chodidlo. Tvé tělo, zjevivší se přede mnou tak náhle v celé své nepopsatelné kráse, teď začnu laskat odspodu. Plním tvá přání, polibky pokrývám nárt a kotníky, prsty lehce masíruju růžová chodidla a mazlím se s prstýnky, které zdobí tvé prstíky, sladké jako lískové oříšky… Lehce se vklíním mezi nádherné nohy a hladím je, přes citlivé podkolenní jamky postupuju pořád dál, pořád výš a pohostinná mezera mezi hlaďounkými stehny se pořád zvětšuje. Chci tě ale trošku potrápit, takže se náhle přesunuju jazyke na tvoje bříško a zajedu jím do roztomilé jamky pupíku. Pak výš až k voňavé úžlabince mezi ňadry, dlaněmi po chvějících se bocích a už tě držím za ruce a šeptám.

Souhlasíš a podle mé rady zavíráš oči. Zavazuji ti je hedvábným šátkem a vnímám pootevřená ústa jako výzvu. Chutnáš sladce a horce. Pro jistotu ti ještě přidržím ruce za hlavou, aby ses upamatovala, že s nimi nemáš nic jiného dělat – a už beru do ruky kousek hebké kožešinky. Máš před sebou chvilku nejkrásnějšího mučení, která se ti bude zdát nekonečná…

Když ti přejedu kožešinou po krku, lehce se zachvěješ a uděláš pohyb, jako bys toho všeho chtěla teď hned nechat, ale další polibek změní tvůj názor. Potom sjíždím tím rozkoš působícím kouskem k tvým ňadrům, objíždím roztomile ztuhlé bradavky, které se mi tím ještě víc mění přímo před očima. Neodolám a políbím je, každou zvlášť, ale zato několikrát, mnohokrát, až do tvého prvního toužebného vzdechu. Potom pokračuju kožešinkou po bříšku, k až neuvěřitelně citlivým slabinám. Začínám znát tvoje tělo, protože pokaždé, když se třeba jen myšlenkou dotknu některého z tvých kouzelných místeček, zacukáš se jako zasažená elektrickým výbojem a vzápětí se vzrušeně zasměješ, jakoby překvapená sama sebou.

Vyměním kožešinku za krásné duhové ptačí peříčko. To přijde ke slovu přesně tam, kde bude nejvíc působit – tvé nohy jsou pro něj jako stvořené. Lehce jím přejíždím po vnitřní straně pootevřených stehen – ne, ještě se tam nekoukám… – a ty šílíš. A co teprve, když se dostanu ke kolenům! Nechci tě už víc trápit, nebo spíš vlastně chci… Beru do ruky kostku ledu a trošku ji otavím v ústech. Pak se těmi ústy přisaju k tvým a ty z toho chladu poznáš, co tě čeká.

Položím ti rychle tající kousek ledu mezi ňadra a ty se v tu chvíli nezadržitelně prohneš v zádech, takže musím kostku zachytit. Hraješ ale naši společnou hru a poslušně si lehneš zase zpátky do vyhřátých polštářů. Ledový střípek nemůže zchladit sálající horkost tvé kůže, ale může pomoct napnout tvé zrůžovělé bradavky ještě víc, snad až k prasknutí. Kroužím kouskem ledu kolem těch knoflíčků a sleduju, jak přerývaně dýcháš, chvěješ se a svíjíš se pode mnou. Cítím ale taky svoje vzrušení a v mozku mi pomalu, ale jistě, začínají rotovat rudé kruhy, znamenající jen jedno…

Beru další kostku a položím ti ji na bříško. Vidím, jak se ti reflexivně stahují svaly a jak bojuješ sama se sebou. Jedním prstem posunuju mučivý ledový hrot směrem k tvému klínu, zanechává za sebou chladivý potůček… Ty dýcháš pořád rychleji a jak se můj prst blíží víc a víc k tvému voňavému místečku, lehce, téměř neznatelně, rozevíráš stehna víc a víc. V cestě mi nebrání vůbec nic, ani chloupek, přede mnou je jen nejjemnější kůže, něžná a hladká jako ptačí peří.

V tu chvíli si strhneš šátek a udýchaně strneš s mojí rukou centimetr od klína. Tvé oči, ty tvoje oči, jsou nádhernější než kdy jindy, skoro se ani nedá popsat, co v nich vidím, ale je to souhlas. Vidím, že plním jenom přání a příkazy a že se neděje nic, co by našemu snu vadilo. Vím, že teď už to musí přijít…

Ale nepřišlo to, nic nepřišlo, ani nemohlo. Dívka, které tenhle dopis psal, byla tak daleko v prostoru i v čase, že bylo nereálné nejen cokoliv z toho, o čem psal, ale i jakékoliv jiné setkání. Ale právě proto to takhle napsal! Ten pocit jistoty, že jde jen o pouhou neškodnou představu a fikci, mu dodal potřebnou sílu a fantazii k zhmotnění touhy. Ano, spalující touhy, která mu v noci nedovolila usnout a ve dne ho odváděla tam, do říše představ bez hranic, splněných nevyslovitelných přání a neodhalených posedlostí. Jeho představy byly sice daleko více běžné a obvyklé, než se mu zdály – ale to on nevěděl. Měl totiž jenom je.

Tahle dívka byla první, která zmizela. Přestala odpovídat na jeho dopisy a nakonec zmizela i z jeho představ. Mělo ho to varovat… V tomhle světě ji už nikdy neviděl. Ale přicházela za ním do jeho snů. Do těch snů, které mu najednou připadaly tak strašně cizí – právě proto, že se v nich začalo odehrávat všechno, co si do té doby jenom představoval! A nebo…

Nejdřív se tomu pokoušel přijít na kloub. Pokaždé, když se ráno probouzel s chutí krve v ústech, děsil se sám sebe, ale zároveň ho uklidňoval alibistický pocit. Bylo to přece jen ve snu! Sny jsou pouhé představy. Moje představy! Nic z toho přece není skutečné…

Chodil po ulicích, sedával v parcích a na zahrádkách před hospůdkami, vyhříval se na slunci, pozoroval a psal. Už ne dopisy, psal si jen tak, sám pro sebe. Pro svoje sny. To bylo totiž to, na co přišel, nebo co spíš jenom tušil. Takhle to fungovalo!

Každý večer nedočkavě uléhal s několika čerstvě dopsanými stránkami v hlavě. Jeho pocity, představy, fantazie – už se nebál ničeho. Tenkrát ne. Usínal s úsměvem a těšil se na to, co přijde. A přišlo cokoliv, na co si jen pomyslel, popsal slovy a svěřil papíru. Těch hustě popsaných čtverečkovaných sešitů už měl stohy.

Bylo to klidné a bezbolestné, bez práce a námahy. Proč se snažit o něco ve skutečnosti, když stačilo napsat pár vět, šikovně formulovaný odstavec – a všechno bylo najednou tak snadné? Proč se vůbec namáhat. Proč vůbec konat, když si stačí jen představovat? Neviděl důvod. Zalíbilo se mu to. A ani si neuvědomil, jaké děsivé síly vlastně vzývá a zneužívá.

Většinou psal o lidech, které potkal poprvé, přesně tak náhle a neočekávaně, jako přicházela jeho inspirace. Neviděl je nikdy předtím ani nikdy potom – a i to setkání bylo jen chvilkové, pár sekund, nic víc. Jako by něco tušil… Jen jednou jedinkrát obsadil do hlavní role svých představ mladou rozvedenou sousedku, kterou občas potkával na schodech a která po něm vždycky jiskřivě pokukovala. To se opravdu nedalo vydržet…

Následujícího rána jako každý den vstal a vyšel z domu. Na chodníku před vchodem poprvé zažil ten stav. Bylo to něco jako nekonečný volný pád, přesně takový, jaký s dětství občas zažíval v těch nejšťastnějších, ale zároveň nejděsivějších snech. Nepřirozeně pomalu otočil hlavu a uviděl černou nablýskanou dodávku s decentním zlatým zdobením. Všechny zvuky kolem poklesly o dvě oktávy níž.

Dva muži právě přinášeli k otevřeným zadním dveřím dodávky tmavě hnědou rakev. Nebe nad hlavou se neuvěřitelně zatáhlo právě v tu chvíli, kdy k němu bezděčně vzhlédl. Nebo to bylo naopak?

Mohutný poryv větru trhnul dveřmi auta a pravé křídlo prudce narazilo přímo do jednoho z mužů takovou silou, až nebezpečně zavrávoral a skoro upadl. Víko rakve s neuvěřitelně opravdovým skřípením sklouzlo a dopadlo na zem, kde zůstalo mrtvě ležet.

V odhalené rakvi uviděl tělo krásné sousedky. Obličej měla zkřivený v šílené grimase, ze které křičel nevýslovný strach.

Tehdy si konečně uvědomil, že každý, s kým se setká ve snu, se setká s ním. Ve skutečnosti.

Samozřejmě, že s psaním přestal. Několik dalších nocí dokonce skoro ani nespal, tak neuvěřitelný měl strach. Ne, tohle opravdu nemohla být náhoda! Pomýšlel na všechny, které kdy zapletl do svých představ a fantazií a děsil se sám sebe. Připadalo mu to naprosto jasné. Nikoho z nich neviděl už nikdy potom, co se ocitl v jeho snech. Ale proč? Protože nemohl. Nemohl vidět mrtvé.

Bál se na kohokoliv pohlédnout, aby neměl nutkání zapsat si o něm ten osudný odstavec, větu, to špatné slovo. Protože o slovech to všechno bylo! O myšlenkách, které z něj právě skrze slova vycházely. Spálil všechny své sešity se zápisky z dřívějška, doma neměl jediný kousek papíru, jedinou tužku, nic, čím by mohl uškodit – sobě, ani ostatním. Ale klidně uléhal až od té doby, kdy se mu náhle přestaly zdát sny.

Jenže nevyslyšená touha si vždycky najde cestu ven.

Asi před týdnem zahlédl poprvé ten nezřetelný stín, temnou auru, znamení. Přišlo to náhle a bez varování, poprvé si jen zamyšleně přeleštil sluneční brýle, protože si myslel, že na nich má šmouhu. Sstín se objevil u dívky, na kterou se v tu chvíli díval, na kterou na zlomek sekundy pomyslel, kterou zatoužil pohladit a o které – ne! Nechtěl o ní psát! Nechtěl, protože nemohl… a nebo nemohl, protože nechtěl? Nepřemýšlel o tom a co nejrychleji se na ni snažil zapomenout.

Jenomže nemohl vědět, že ho v temném průchodu zaskočí záblesky jasného světla, slunečních paprsků, odrážejících se ve sklech auta, projíždějícího venku. V nesprávný čas na nesprávném místě… Zakolísal a zatočila se mu hlava. Všechno kolem ještě víc potemnělo a zpomalilo se, jako tenkrát. A jako tenkrát to zase všechno uviděl.

Když se probral, věděl, že teď už stačí jenom myšlenka. Přesně taková, která přišla právě dnes, v tramvaji číslo deset.

Nepovedlo se mu to, nevydržel. Věděl, že musí napsat poslední dopis. Sám sobě, o sobě a o té dívce. Právě kvůli ní. Protože najednou věděl, kdo je ta postava, ten stín, jeho prokletí.

Bude to hravé a neočekávané. Jako smrt.

Ráno se probouzím a marně hmatám vedle sebe po hebkým spícím těle – jenže co není, nejenže může být, ale dá se i krásně představit…

Ze spánku pravidelně oddychuješ a já se k tobě zkusmo tisknu, jestli zaregistruješ můj pohyb. Zavrníš a malinko sebou cukneš, ale klidně spíš sál – a to se mi nelíbí!

Ležíš na zádech, hlavu blaženě zabořenou v polštářích, takže tvoje ouško mám přímo před sebou… Toho se přece nedá nevyužít! Vlhčím si rty a rozcvičuju po noci ztuhlý jazyk – bude to určitě potřeba. Když tě poprvé lehce políbím na spánek, nic se nestane, ale to se dalo čekat.

Přidám pár polibků níž a potom ti začnu rafinovaně líbat boltec, takže tvůj zasněný mozek pochopí, že tohle není možné ani ve snu, probudí tě a ty na mě otevřeš očka.

Nevypadáš překvapeně, to ne, proč taky. Spíš máš v očích očekávání, možná pokračování nějakého obzvlášť povedeného snu… Jsem připravený ti splnit úplně všechno, co ti v nich uvidím. Pro začátek se ti lehce zakousnu do krku a potom zamířím k pootevírajícím se ústům, jo… Tohle ráno nezačíná vůbec špatně!

Pod peřinou je vyhřáto jako v mechovém domečku a ty se ke mě lísáš holýma nohama a stehny, jako bys tušila, co to se mnou dělá… Chci tě, moc tě chci už teď, ale to by samozřejmě ještě nebylo ono… Ještě mi zbývá probádat tvoji vůni, tvoji chuť, chci slyšet tvoje slůvka, která mi šeptáš do ucha ve chvílích, kdy přestáváš vědět o světě… Když natáhnu ruku, můžu poznat tvoje pružný tělo po hmatu. Ale já nechci…

Jako každý ráno se vydávám z postele rovnou do sprchy. Zatahovací paravan za mnou zaklapne, ze sprchové růžice vytryskne voda tak horká, až je skoro párou… A vtom ke mě vklouzneš i ty, přesně tak, jak jsem si to vždycky přál. Jsi samozřejmě mnohem krásnější, než jsem si tě kdy mohl představit… Nahá, drobná a něžná ke mě zvedáš hlavu a já v tvých očích vidím všechno, celý minulý večer a noc, tvůj sen a moje naděje, vidím to teď před sebou a ono se to doopravdy děje! Jásám a pod pasem se mi cosi děje…

Věším sprchovou růžici do držáku nad našimi hlavami a chci se ti věnovat – neprotestuješ. Lehce, lehounce ti položím ruce kolem boků a přitáhnu si tě k sobě. Musíš to cítit taky, když to cítím já… Takhle brzo ráno se to stane docela snadno každému. Nechci nic, co nechceš ty, takže beru do ruky měkoučkou houbu a natáhnu se pro lahvičku s osvěžujícím balzámem.

Horký a vlhký vzduch prořízne jako čepel břitvy ostrá vůně mentolu a máty. Reklama má pravdu, tohle by probudilo i mrtvého… Ale my dva to rozhodně nepotřebujeme! Přejíždím ti napěněnou houbou po těle a zblízka obdivuj tvoji krásu, hledám rozkošné pihy, případná mateřská znaménka a nakonec samozřejmě nemůžu odolat a pustím se do ochutnávání…

Ale najednou se tvoje ruka natahuje, bereš růžici z jejího úchytu na stěně a směřuje ji na naše vlhká a orosená těla. Vím přesně, co máš v plánu. Zamíříš mi ostrým proudem do rozkroku a se zalíbením pozoruješ, jak moje tělo reaguje na perlivý proud horké vody… Co kdybych ti to oplatil?

Jenže čas nás tlačí a není ho dost na to všechno… Co se dá docela dobře stihnout večer! Takže něžné rozloučení a hupky dupky do víru pracovního procesu…

Zato v podvečer, cestou domů, se stavuji v malinkatém obchůdku na nábřeží a vybírám si z bohatého sortimentu. Těším se na noc a platím dvě svíčky z včelího vosku, plné hrbolků a sladké už od pohledu. Strašně se těším na tu chvíli, až se jejich vůně smísí s tou tvojí a stoupne mi tak hluboko do hlavy, až zešílím…

Scházíme se v malý vinárničce na rohu. Prosklená výloha obložená dřevem a vývěsní štít někde u vrcholku nevkusu – ale uvnitř na nás čeká kulatý stoleček pro dva a džbánek červeného, zářící jak rubín do příšeří, mihotavě osvětleného umělými svíčkami. Nedá se nic dělat, nic lepšího není právě po ruce…

A tak několik dalších minut sedíme proti sobě a pozorujeme se. Slova přece nejsou potřeba… oči napoví vše. Když se po chvíli dotknu prsty hřbetu tvé ruky, ucítím lehké chvění… Sevřu ji mezi prsty a cítím, cítím tě, nevím proč, ale právě teď jsem s tebou nejvíc. Možná už teď víš, že dnešní večer nebude patřit mezi ty úplně běžné… Ale možná je to jen můj dojem, možná se chvěješ zimou nebo potlačovaným vzrušením…

Čemuž by docela odpovídal i stisk tvých nohou pod stolem. Celá v decentním pracovním kostýmku, teď sis pod stolem vyzula lodičky a bosými chodidly mi přejíždíš po docela nepřipravených nohách. Cítím tvoje teplo a vnímám vibrace, prostupující celým mým tělem, vím o co ti jde, koneckonců jde nám oběma o to samé… Takže platit, pane vrchní, ať se ještě stihneme!

Jenomže když se o pár minut později ocitneme za zaklapnuvšími dveřmi bezpečného hnízdečka, je to jiné. Dalo se to čekat, ale přece jen, je to spíš JINÉ než jiné. Pro začátek tě v předsíni zouvám, beru do náruče a o sebe se nestarám, protože tohle je především pro tebe.

Jo, a tak mě obejmeš nohama kolem pasu a já si tě takhle odnáším do ložnice, na velkou měkkou postel, která se ti několik následujících hodin bude moc líbit…

Ze všeho nejdřív stavím na každý ze dvou nočních stolků připravenou svíčku a zapaluju ji. Ty při tom ležíš na postýlce a zvědavě všechno pozoruješ. no, proč ne, ovšem – v následujících chvílích se na tebe vrhnu a s chutí tě lehce svlékám ze všeho přebytečného. V mezifázi na sobě kromě kalhotek, běloučké podprsenky a punčošek nemáš vůbec nic, co by mi mohlo pro příští chvíle vadit. Směješ se, ale vcelku spolupracuješ – proč taky ne! A nakonec… náušnice, přívěsek na krku a na levé nožce náramek na kotníku a stříbrný prstýnek, to je to poslední, co jsem ochotný na tobě nechat.

Dívám se tak na tebe, lehce shora, ležíš na zádech, ruce založené pod hlavou, ale to mi moc nevyhovuje – lehce si tě obracím na bříško a mám tě před sebou v celé kráse. A teď… pár chvatů z jógy a v mých dlaních začnou proudit čarovné víry energie, které proniknou celým tvým tělem a dovedou tě až tam, kam je zapotřebí…

Hebká a neuvěřitelně jemná plocha tvých zad mě přivádí k nepříčetnosti, takže k ní radši hned tisknu dlaně ve speciálním sevření a sjíždím podél páteře od krku dolů. Pod rukama cítím, jak se ti jednotlivé svaly napínají a zase uvolňují a začínám to kolečko znovu. Kůži na zádech a bocích máš neobyčejně citlivou, stačí správně nasměrovaný a načasovaný pohyb a vrníš blahem… A to je přesně to, co chci!

Jakmile si tě totiž podchytím a zmapuju si místečka a tvoje reakce na ně, začnu jich cíleně využívat. Nejen záda, ale i nádherný zadeček, pružná stehna, vzrušující lýtka a drobná chodidla – tvoje tělo je prostě jedna velká příležitost k dobrodružství. Zhluboka dýcháš, když tě jazykem ochutnávám od chodidel až po ramena, zastavuju se u jahůdek na vrcholcích tvých ňader a hraju si s nimi tak dlouho, dokud mi nezačneš zatínat prsty do zad… Jenomže jsou ještě jiná místa!

Sjíždím jazykem po bříšku ke sladkému pupíku a cítím tvoji vůni, tvoji vlhkost a horkost, tvoji touhu… Ale mám pro tebe malé překvapení. Políbím tě přesně doprostřed tvého těla a natáhnu se po letmo položené svíčce na nočním stolku. je ze včelího vosku, hoří a vosk voní, plamínek se naklání sem a tam, jako by se snažil zorientovat, ale já vím dobře, že je to tvým vzrušeným dechem…

Tu svíčku držím nad tvými ňadry, je plná horkého sladkého vosku, přetéká jím jako já představami, touží po tobě, po doteku s tebou, chce tě spálit, horce políbit, obejmout a nechat kapat…

Ale tohle už nejde.

Usnul s pocitem neskonalé úlevy a s úsměvem na rtech. Protože když někdo píše o představách představ, je to tak neskutečné, jako by psal o sobě.

Když se k němu ve snu blížil ten temný stín, nebál se mu pohlédnout přímo do tváře. Bylo to jako pohled do zrcadla. Uviděl sám sebe, roztáhnul pomalu paže a splynul. Strašlivý skřek proniknul jeho posledním snem.

Našli ho dřív, než protekl stropem. Několik bezvýznamných příbuzných souhlasilo se soudní pitvou, která ovšem kromě zhoubného nádoru za pravým okem neodhalila nic podezřelého.

A dívka, ta jediná dívka, o které vlastně celý život psal a která o jeho existenci vůbec nevěděla, zastavila se svým malým autínkem na křižovatce na červenou a ledabyle se zadívala kolem sebe. Hmm, ten blonďák v tom červeném sporťáku napravo vedle mě nevypadá vůbec špatně. A teď se po mě podíval! Když si představím, jaké by to s ním asi bylo… Usmála se a najednou se nepochopitelně těšila na noc, až usne.

Autor: Daniel Felix Hrouzek

Co na to říkáš?