Narozeniny

Hezké ráno! A všechno nejlepší pusiku.

Miluju, když mě tvoje smska vzbudí a já vím, že na sebe myslíme už od rána. Jenomže dneska… Hlavička bolí a v puse jako v polepšovně – to zas bylo včera něco! Tak, copak to tady máme dál? Když už jsem stejně vzhůru…

Přijedu v pátek večer a budu tvůj dárek na celý víkend… Chceš?

Nojo, pětadvacátý narozeniny jsou prej jen jednou za život. Takže jsem je pro jistotu oslavil už včera, i když den výročí mýho výskytu je právě dneska. To se prostě tak dělá… Moment?

V tom zbytkovým stavu mi to nějak pomalu zapaluje. Přijedeš, na celej víkend, už v pátek! Budu tě mít jen a jen pro sebe… Den mi okamžitě růžoví před očima a já skáču z postele. Prsty se mi třesou tak, že naťukat těch pět znaků trvá celou věčnost.

Chci!

A je to. Proč je proboha teprve středa?!

Dny se konečně odvlekly a já v pátek večer pospíchám obvyklou cestou z práce. Dneska trošku dřív, abych mohl v několika obchůdcích nakoupit nezbytné propriety na nadcházející večery. Připadám si zase jako zamilovanej středoškolák a s úsměvem vzpomínám, jak to bylo tenkrát poprvý.

Přivedl jsem si tě k sobě do bytu, ani jsem vlastně nevěděl, jak se to všechno seběhlo. V nic jsem nedoufal a o nic jsem se nesnažil, protože to běžně nedělávám, ale tvoje bezprostřednost mě prostě dostala. Když jsi se pak vyklonila z okna a zkoumala výhled a já uviděl v celý kráse tvý dlouhý nohy a kulaťoučkej zadeček pod krátkou sukýnkou… Lehounce jsem se k tobě zezadu přitisknul a něžně tě objal kolem boků. A pak už jsem tě nechtěl a nemohl pustit.

Prodavačka za pokladnou naléhavě zopakovala cifru a já jsem se přistihnul, jak s košíkem na pultě zírám do minulosti a přiblble se usmívám. Jo jo, tohle se mi stává pokaždý, když se na tebe těším.

Ale teď honem domů, trošku poklidit, něco málo nachystat – prostě připravit půdu! Zbejvajících pár hodin strávím zušlechťováním svýho zevnějšku, aby aspoň trochu odpovídal zažitejm představám o člověku, a pak už budu jenom čekat a čekat… Nečekané.

Když do horkého večerního šera pípne smska, vystřelím z postele a pospíchám po schodech dolů ke vchodu. Ani ji nemusím číst, podle nezaměnitelného šimrání v podbřišku vím, že čekáš dole, že to není jenom obávaná zpráva o nenadálém zdržení. Prostě to vím a ty tam prostě čekáš.

Tvoje krátké vlásky dráždivě září v posledních měkkých paprscích zapadajícího slunce, očka se ti lesknou a usmíváš se, jako bys věděla… Ale ovšem, že víš. Lehounce tě políbím na ústa, potom za ouško a nasaju tvou kořeněnou vůni. Vezmeš mě za ruce a přitiskneš k sobě… Tak tohle mi moc moc chybělo!

A pak už stačí pár kroků po schodech, zaklapnou za námi dveře a už tě odsud nepustím. Teď jsi jen a jen moje.

„Teď jsem jenom tvoje,“ špitneš a já se musím pousmát, že nás zase napadají stejná slova.

A určitě nejen slova…

Jenomže nic se nesmí uspěchat. Chci si svůj dáreček vychutnat až do dna, pěkně pomaličku a polehoučku, do poslední kapičky. Tak, jako předtím tolikrát, se usadíme na prostornou postel, stulíš se mi do náruče, necháš se hladit a jen tak si povídáme. Neviděli jsme se přece dost dlouho na to, aby se stala spousta věcí!

Je ale vidět, že ani ty se už nemůžeš dočkat. Cítím to z tebe, z tvého dechu, z tvých pohledů a horkosti nádherně opálené kůže… A vlastně proč ne? Náš večer právě začal.

Lehce se zpod tebe vyvléknu a položím si tě na záda na postel. Nemůžu se vynadívat na tvoje štíhlé tělo a nemůžu se dočkat, až přede mnou budeš ležet nahá a roztoužená…

Kleknu si vedle tebe a hladím tě po tvářích a po krku, obratnými prsty sjíždím dolů a rozepínám těch pár knoflíčků halenky. Vykoukne nádherná černá podprsenka a ještě níž ploché bříško. Neodolám a políbím tě přímo do jamky pupíku, až se pousměješ.

Nadzvedneš se a sama si přetáhneš halenku přes něžná ramínka. Políbím tě i na ně a dlaněmi zabloudím mezi tvé lopatky. Stačí jeden pohyb a podprsenka zůstává v mých rukou. Co s ní, když tvé bradavky tak hladově vykukují do šera?

Oběma rukama tě něžně, ale pevně chytím za ňadra a potom stisknu v dlaních. Zavrníš, přivřeš oči a odevzdaně se zaboříš zpátky mezi polštáře. Vím, že přesně tohle máš ráda. Trošku síly v ten pravý čas… Ten ale ještě nenadešel. Ani čas na moje malé překvapeníčko pro tebe.

Mezi prsty stisknu tvé bradavky, až zbytní a ztuhnou, jako malé třešinky. Větší. A větší! Rostou mi pod rukama a tvé tělo tak krásně voní… Neodolám a přisaju se k nim hladovými rty. Vždycky k jedné a tu druhou, stejně nedočkavou, mezitím tisknu dál mezi prsty, občas lehce škrábnu nehtem, až sykneš.

Sjedeš mi rukama k pasu a přetáhneš mi tričko přes hlavu. Na okamžik se k tobě přitisknu a vychutnávám ten dotek rozpálené kůže a chvějících se těl… Osvobodit tě ze zajetí sukýnky pak trvá jen chviličku a už si tě obracím na bříško.

Tvůj zadeček… Nejkouzelnější a nejkrásnější, jaký znám a jaký jsem kdy viděl. Tisknul v dlaních, líbal, kousal… To všechno, co máš ráda a co mám rád i já. Jenže já toho mám rád spoustu.

Dlaněmi sjíždím po tvých stehnech dolů, pořád dolů po nádherných opálených nožkách. Lehce je pokrčíš v kolenou, vezmu tvá lýtka do dlaní a přitáhnu si je k sobě. Propínáš nárt a já mám před očima tvá kouzelná chodidla… Před očima a před hladovými ústy, před nedočkavým jazykem… Líbám tě všude tam, kde jen můžu, prsty masíruju citlivou kůžičku, kroutíš se mi v dlaních, tiskneš hlavu do polštáře a napůl pobaveně, napůl vzrušeně vzdycháš.

Kleknu si mezi tvá stehna a rukama je roztáhnu od sebe. Schválně se ještě víc prohneš v zádech a vystrčíš zadeček přesně takovým způsobem, o kterém víš, že mu nemám šanci odolat. Několika pohyby ze sebe shodím kalhoty a přitisknu se k tobě, klínem přesně tam, kde to nejvíc tepe a voní…

Když si tě otočím na bok a přitisknu se k tobě zezadu, lehce se vyprostíš z mého objetí, nakloníš se z postele a sáhneš do kabelky. Pak se ke mě otočíš a položíš mezi nás na postel malý, ozdobně převázaný balíček.

„Co je to?“ zeptám se.

„Dáreček,“ usměješ se a klekneš si nade mě.

Položíš si mě na záda a sjedeš prsty po mé hrudi až do klína. Cítím tvoje ostré nehty…

„Ty jsi přece můj dáreček,“ vzdechnu a nadzvednu se.

Zbavíš mě toho posledního kousku oblečení a lehce mě políbíš. Tam. Přesně tam.

„Tenhle se ti bude taky líbit, uvidíš. Ne,“ zastavíš mě, když sáhnu po balíčku, „počkej. Rozbalíš ho, až ti řeknu. Ano?“

„Ano…“

Co jiného má taky člověk říkat, když cítí, jak se s jeho mužstvím mazlí něžný jazýček a obemykají ho vlhké horké rty…

Tohle ale nikdy netrvá dlouho. Za chvíli si mě chytneš pěkně pevně u kořene a druhou rukou mi stiskneš koule, až překvapeně syknu. Tohle mám taky rád, a ty to víš…

Obkročmo si sedneš nad můj klíne a otíráš se o pyj zvlhlými kalhotkami, až vzdychám slastí. Pod tenoučkou látkou cítím rozevírající se štěrbinku a chci dovnitř, moc chci… Ty se ale nade mnou skloníš, přitiskneš mi ruce za hlavou a dál pokračuješ v mučivém dráždění.

„Zlobíš,“ šeptnu a uvidím jiskřičky v tvých očích.

„No a co mi uděláš?“ usměješ se, dosedneš na mě a přitiskneš mi zbytnělý úd k břichu.

Vzepřu se a v mžiku ležíš pode mnou na bříšku. Ani se nebráníš, proč taky. Je to přece jen hra, jenom naše hra…

„Dostaneš na holou!“ řeknu a stáhnu z tebe kalhotky. U kotníků se smotají do ruličky a stáhnou ti nožky k sobě. Přesně tak, jak je to potřeba.

Chvíli oběma rukama hladím heboučké půlky, chci do dlaní nasát jejich horkost a sametovost, než budou ještě víc sálat… Lehce přejíždím nehty až mezi stehna cítím, jak i tam jsi horká a vlhká… Zlobivej dáreček, jen co je pravda!

Takže si kleknu vedle tebe a najdu ten správný úhel, abych se u toho nenadřel víc, než ty.

Pravá dlaň začne v pravidelných intervalech dopadat na tvé rozkošné půlky. Vždycky: „Plesk!“ a potom nechám ruku chvilku položenou a stisknu kůži v dlani.

Když jsem si s tebou takhle hrál poprvé, bylo to spíš jenom lechtání. Nevěděl jsem, co si můžu dovolit, ani co sneseš, prostě nic. A přitom je to tak jednoduchý… Všechno.

Rovnoměrně pokrývám tvůj zadeček štiplavými doteky a sleduji, jak se barví do růžova. Ještě chvilku a začneš se při každém plesknutí svíjet, vystrkovat zadeček ještě víc a rozkošně svírat půlky… Ještě chvilku!

Přidávám na intenzitě. Dneska chci, aby tě zadeček opravdu pálil. Abych ti ho mohl celou noc chladit polibky. Aby sis pamatovala, že zlobit se má a musí, protože to stojí za to. Zhluboka dýcháš do polštáře, krčíš rameny a kroutíš se v bocích. Přidržím ti jednu ruku za zády a přitisknu k posteli, až se prohneš ještě víc – a začnu konečně pořádně.

Volnou rukou se mi probojuješ mezi nohy a sevřeš v dlani mého stojícího ptáka. Opravdu se mu to líbí… Každou další ránu teď ohodnotíš pevným sevřením prstů a křečovitým pohybem dlaně. Občas zabloudíš prsty i na koule a jemně promneš… Přidávám ti proto pořád víc a víc, protože sám víc a víc chci…

A protože se opravdu snažím, máš za chvíli zadeček v jednom ohni, jednotlivé otisky mých prstů a dlaně se začínají slévat do jediné horké skvrny a tvé vzlyky už musí rušit sousedy. Zvedáš bezmocně hlavu a vrtíš s ní ze strany na stranu, ale já si tě pořád přidržuju a podle sílících stisků mezi mýma nohama cítím, že se začínáš dostávat tam, odkud se nebudeš chtít vrátit.

„Prosím, prosím!“ vydechneš a zaboříš hlavu do polštáře, když v tu chvíli přestanu.

Pustím ti ruku za zády, ale necháš ji na místě. Položím obě dlaně na rozpálený zadeček a přejíždím ti po něm prsty, křečovitě se cuká a chvěje…

„Mám přestat?“ ptám se.

„Ne, rozbal ten balíček…“ zakňouráš a sjedeš si rukama na zadeček.

Nedočkavě se vrhám na dáreček a trhám balicí papír. Pod ním je nenápadná krabička a v ní…

V ruce držím nádherné černé důtky s oplétanou rukojetí.

Hladíš si zadeček a otočíš se ke mě. Tvářičku máš otlačenou od polštáře a orosené čelo.

„Všechno nejlepší,“ řekneš a přes to všechno se usměješ. „Je ti pětadvacet, viď?“

Pak zase položíš hlavu na polštář a ruce si pohodlně položíš kolem ní. Chvilku se vrtíš a zatímco já fascinovaně hladím dlouhé prameny důtek a zkusmo svírám rukojeť v dlani, nadzvedneš se a podložíš si zadeček dalším přeloženým polštářkem. Pak čekáš.

A já váhám.

Ale jenom chviličku.

Něžně přejedu pramínky po tvých zádech přes zadeček a po dlouhých nohách, pak zase zpátky. A pak vstanu, napřáhnu se a začnu plnit naše sny.

Počítáš.

„Nevykládej si to špatně,“ řekla jsi potom v noci, když jsi ležela – už ne na bříšku, ale zato hodně opatrně – v mém náručí, „ale docela bych si přála, aby ti bylo aspoň padesát.“

Usmál jsem se a pohladil tě po vlasech.

„To ti splnit nemůžu. Ale určitě nám nic nezabrání v tom, oslavit tyhle moje narozeniny zítra ještě jednou! I já mám pro tebe malý překvapeníčko…“

Odpovědí mi byl souhlasný polibek.

Ano, tam. Přesně tam…

Autor: Daniel Felix Hrouzek

Co na to říkáš?