Deset minut ve sprše

Vždycky jsem si myslel, že už jsem na tyhle věci moc starý. Cesty půjčeným autem ve čtyřech někam do pekel, stavění stanu, popíjení krabicového vína až do rána za poslechu posledních techno-hitů, hlava jako střep, pálící oči, tuna cigaret a pár hodin ve spacáku… O pět let mladší přítelkyně ovšem přivede člověka rychle na jiné myšlenky. Od myšlenek k činům je pak už jenom malý kousek a napolo zapomenuté pocity a návyky se skoro radostně vrátí na své místo.

První noc v kempu jsem tedy přežil, ani nevím jak. S neúnavně bzučícím komárem uvnitř stanu jsem se skamarádil až poté, co jsem ho něžně poplácal dlaní. Sex v přírodě nebyl nikdy moje hobby, přítelkyně se ho naštěstí tu noc také vzdala – po lahvince trpce sladkého „jablíčka“ bych se koneckonců docela divil, kdyby si byla schopná něco užít. Zato ráno…

Všichni ostatní, se kterými jsem měl tu čest se minulého večera seznámit, ještě vyspávali v okolních stanech a chatkách, když jsme se my dva skoro naráz probudili. Jeden takový pohled po ránu do očí toho druhého stačí, aby člověk hned věděl, na čem je.

„Já tě chci,“ řekla rozhodně.

Nebyla to tak docela pravda. Chtěla hlavně TO.

Zkusmo jsem zrekapituloval ještě ne docela zregenerované síly a chtě nechtě jenom pokrčil rameny.

„Hele, ale tady? Nemám nic proti obecenstvu, ale přece jenom… A celou noc mě do boku tlačil nějakej kořen… V takovýmhle prostředí-“

„Ne, tady ne,“ přerušila mě. „Vem si věci a padáme!“

„Jaký věci? Kam?“ snažil jsem se proniknout do situace, zatímco jsem se obtížně dostával ven ze spacáku, který byl sice dimenzovaný na moje tělo, ale o několik let mladší.

„Ručník, mejdlo, prachy. Připadám si strašně špinavá a ulepená, jdeme se nejdřív umejt,“ sdělila mi přítelkyně a chopila se růžovoučké osušky.

No paráda. Vidina koupele v určitě ne moc prohřátém rybníce, kolem kterého se kemp rozprostíral, mě takhle po ránu vůbec netěší. Tvářím se podle toho, ale po cestě travnatou loukou si uvědomuju, že přítelkyně má alergii na vodní řasy, takže o přírodní koupání asi nepůjde. Za tímhle výletem musí být něco jiného!

Zdá se mi lepší přestat o tom přemýšlet a radši sledovat její zadeček, svůdně se přede mnou vlnící v kratinkých šortkách. Ano, vede mě a já za ním jdu jako hypnotizovaný. Když se k němu ještě přidají bosé nohy v roztomilých žabkách a hladká plocha opálených zad, mám jediné přání: vidět a prozkoumat to i zepředu!

Podle předpokladu obcházíme rybník velkým obloukem a míříme ke skupince dřevěných budov vedle tenisového kurtu. No jasně, že mě to nenapadlo dřív – v takovémhle kempu přece musí být umývárna. Sprcha!

Její prostředí mě ovšem překvapuje. Od vstupních dveří dvě chladné a neosobní chodby, každá na jinou stranu. V nich pak boxy bez závěsů nebo snad dokonce dveří, všechno pokryté nejlevnějšími bílými obkladačkami, na zemi dřevěné, vodou ztmavlé rohože a nikde nikdo.

„Takže páni nalevo, dámy napravo?“ mrkám na ni a už už se chystám zapadnout na svou stranu.

Jenom se sladce ušklíbne. „Ty srandičky tě brzo přejdou! Máš dvacku?“

Podávám jí z peněženky minci a ona ji přikládá na okraj otvoru podivného automatu, který je ve stěně uprostřed mezi oběma chodbami.

„Hodím to dovnitř, pak zmáčknu tlačítko a tady podle těch světýlek uvidíme, do který sprchy máme jít. No a pak…“

„Pak…?“ protáhnu vyzývavě.

„Pak máme deset minut, než přestane týct voda,“ usměje se už trochu nedočkavě.

Jenom pokývnu hlavou. „A nebo než někdo přijde.“

„Co by tady teď kdo dělal,“ mávne rukou, vhodí minci a stiskne ohmatané kovové tlačítko.

Čtyřka!

„Tak dělej, dělej,“ pobízí mě, hrne se do označené sprchy a nastavuje páku na horkou vodu. Stejně teče studená… Ale jenom chvilku. Pak se vyvalí pára a začne to být příjemné…

Už je úplně bez šatů a ani já nezůstávám nijak pozadu. Deset minut je deset minut a horká sprcha je to, o čem si myslím, že mi po předešlé noci rozhodně neuškodí, spíš naopak. Chvilku se hašteřivě přetahujeme o mýdlo a prskáme na sebe vodu, mokré vlasy zplihle padají do obličeje a chladná podlaha klouže pod nohama, ale pak se začnou dostavovat první reakce, s hygienou nesouvisející ani zdánlivě.

Stojí mi prostě jako kůl.

„Ale ale, copak to tady máme?“ prohodí laškovně, přátelsky mě za něj chytne a přitáhne k sobě.

Dotýkám se pyjem její mokré a už zase voňavé kůže, kapky vody po nás stékají odshora až dolů a v těsné kabince není k hnutí… Už dávno mě přestalo zajímat, jestli sem náhodou někdo nepřijde. Ta horká a vláčná ďáblice totiž zvedá nožku, objímá mě s ní kolem pasu a já jsem jen krůček, jenom kousíček od slastného vplutí… Na které se opravdu těším.

Je vlhká tak, jako vždycky a skoro pořád. Nechci to uspěchat a nejdřív jen tak projíždím naběhlým žaludem mezi lupínky její jeskyňky, ale pak mi dochází, že v tuhle chvíli nemáme času nazbyt. Jeden přesný příraz a jsem tam, kde se mi (a MU) tak líbí.

„Ouuuuu…“ vydechne a zatne mi nehty do zad.

Je to tak vždycky. Tímhle zvukem to začíná a nějakým podobným, jen o moc intenzivnějším, to končí. Těším se na něj, vždycky poslouchám všechny ty vzdechy a steny a snažím se je podněcovat a ovlivňovat tím, co provádím tam uvnitř, kde se to tak nádherně stahuje a horce tepe…

Přítelkyně mě ale vždycky dokáže něčím překvapit. Třeba jako teď, když vyklouzne z mého sevření a sama uvolní to svoje, otočí se, opře se rukama o vlhkou zeď a nastaví mi svůj nádherný zadeček a všechno, co s ním souvisí. Tomu se přece nedá odolat!

Pěkně pomalu a dlouze do ní vjedu, horká voda padá přímo do toho místa, kde se naše těla v tu chvíli protínají a to ten požitek jen zesiluje, stále víc a víc, až k zešílení. Nemám pojem o čase, ale protože voda pořád teče, ještě určitě nějaký máme. A byla by věčná škoda ho nevyužít.

Když cítím, že už to opravdu déle nevydržím a přítelkyně křičí tak, že se přede dveřmi určitě seběhla polovina kempu v očekávání brutální vraždy, proud vody začne slábnout a přerušovat se, jako by nám chtěl naznačit, že už je čas. A on opravdu je! Ve slabinách mi trne, pohyby se podobají spíš epileptické křeči, stačí jen okamžik, jedno intenzivnější stažení nenasytné kundičky – a už stříkám stejně přerušovaně, jako sprcha. Bílé pramínky a kapky si ihned hledají cestu ven ze zmoženého těla, stékají po stehnech a až dolů na podlahu a spolu s posledními vodními proudy mizí za mřížkou výlevky.

Právě včas.

Vždycky jsem si myslel, že už jsem na tyhle věci moc starý. Občas jsem na ně vzpomínal, pohrával si s nimi, představoval si a myslel na to, co by mohlo být… Od myšlenek k činům je ale naštěstí jenom malý kousek a napolo zapomenuté pocity a návyky se skoro radostně vrátí na své místo.

A to vůbec není na škodu.

Autor: Daniel Felix Hrouzek

Co na to říkáš?