V křesle sedím pohodlně. Kotník jedné nohy položený na koleni druhé, záda ležérně zapřená do měkoučkého opěradla, zakloním hlavu a dlouze vyfouknu cigaretový kouř. Ve vzduchu to zavoní ještě víc a obláček modrošedé mlhy se na chvilku rozprostře pokojem. Přivřu oči a znovu se na tebe podívám. Venku se pomalu rozednívá…
„Roztáhni nohy,“ řeknu tiše.
Poprvé jsem ji potkal v tramvaji na Náměstí Míru. Vešla dovnitř a jako by se rozsvítilo. Takovou nebeskou záři kolem sebe měla… Mohlo jí být snad šestnáct let a už jí patřil svět.
V bleděmodrých šortkách se posadila a já mohl nechat oči na těch nádherných dlouhých nohách v teniskách. Na bílou halenku jí spadávaly zlaté vlásky, kolem obličeje tvořily něco, co se nedalo nazvat jinak, než svatozáří. A ty oči…
Dostal jsem chuť na její duši.
Jedenáct bezradných dní, jedenáct opuštěných nocí. Tu poslední jsi za mnou přišla, aspoň do snu. Vyvolal jsem tě, přitáhnul si tě k sobě, do sebe a i tys mě pohltila. Bylo to jako ve skutečnosti – ne, lepší! Právě proto, že jsi byla jen sen.
Jen můj sen.
Z kratičkých záblesků představ nahých těl, z těch se postupně vynořuješ. Tvoje světlá kůže, ňadra, nabízející se k pohlazení, stisknutí a laskání, chlípně odhalený klín bez jediného chloupku, nestoudně roztažené nohy, to všechno slibuje nepoznanou rozkoš a naplnění nesplněných fantazií.
Už když jsem si dávala věci do skříňky a pak zamykala plechová dvířka, bylo mi jasné, že dneska nás tady rozhodně moc nebude. Jako by v pátek večer nikdy neměl nikdo čas – nebo aspoň ne na pořádné protažení těla. Ještě tak zajít někam do klubu nebo do hospody s nadcházejícím víkendem se začít bavit a opíjet – na to mě nikdy moc neužilo. A tak jsem byla ráda, že jsem si místo toho našla tuhle zábavu.
Ale že tu budu dneska sama, to mě tedy opravdu překvapilo. Nervózně jsem si v prázdné tělocvičně popotáhla ramínka sportovního tílka a rozhlédla se kolem.
Linda se nudila. Seděla doma na posteli, zoufale si už poněkolikáté lakovala nehty na nohou a z výparů odlakovače se jí už mírně točila hlava. Opatrně přešla k oknu, mezi prsty pěnové polštářky, otevřela ho dokořán a zhluboka se nadechla. Byl pátek a ona se opravdu nudila.
Kdybych aspoň měla za kým jít! Za někým, kdo by se o mě postaral a třeba mi to i hezky udělal…
Vždycky jsem si myslel, že už jsem na tyhle věci moc starý. Cesty půjčeným autem ve čtyřech někam do pekel, stavění stanu, popíjení krabicového vína až do rána za poslechu posledních techno-hitů, hlava jako střep, pálící oči, tuna cigaret a pár hodin ve spacáku… O pět let mladší přítelkyně ovšem přivede člověka rychle na jiné myšlenky. Od myšlenek k činům je pak už jenom malý kousek a napolo zapomenuté pocity a návyky se skoro radostně vrátí na své místo.
V rubrice 
Štítky: